📦 Co získáte
Malý ostrov na říčce: jedna půlka ve slunci, druhá ve stínu
Vypravěč chodí do hor nejraději sám. Tvrdí, že krajinu lze doopravdy vidět jen beze svědků a že údolí, skály, lesy a vody nejsou kulisy, ale údy jedné veliké živé bytosti. Na jedné takové cestě si za letního podvečera lehne do trávy u říčky a spatří kulatý ostrůvek.
Západní konec ostrova září: tráva, květy, motýli, všechno se hýbe a směje. Východní leží v černém stínu stromů, tichý jako hřbitov, a stíny z něj padají do vody, která je pohlcuje. Kolem ostrova pluje v křehké loďce víla. Vypluje ze světla, zajede do tmy a zase se vrátí. Po každém okruhu je o něco bledší.
Ostrov víly z roku 1841 není horor ani dobrodružství. Poe ho napsal jako doprovodný text k rytině v časopise a udělal z něj tichou meditaci o tom, jak ubývá život: ne naráz, ale kruh za kruhem.
Patří k jeho krajinářským prózám, stejně jako Panství Arnheim a Landorův domek. Kdo zná jen Poea hrobek a sklepení, potká tu jiného.
